Práce s bibliografickými odkazy a citacemi vycházejí v České republice z mezinárodních norem ISO 690-1 a 690-2, které jsou v ČR vedeny jako ČSN ISO 690 (Bibliografické citace: Obsah, forma a struktura) a ČSN ISO 690-2 (Informace a dokumentace – Bibliografické citace – Část 2: Elektronické dokumenty nebo jejich části). Existuje několik zásad, které při psaní vědecké práce musíme dodržovat:

Snižuje se tím riziko záměny autora za autora se stejným příjmením. Je třeba dbát na pořadí jednotlivých údajů a na správné použití velkých a malých písmen i znamének, spojovníků, rozdělovníků, atd. Na monografii odkazujeme podle následujícího formátu:

Občas narazíme na problém, který spočívá v tom, že publikace nemá autora nebo má více jak tři autory. Obvykle se jedná o dva příklady: Buď autor není nikde v titulu uveden (jedná se o ne příliš obvyklý případ), nebo naopak má publikace řadu autorů (hlavní autor není vyznačen) a jejich uvádění by bylo nepraktické. V prvním ze zmíněných případů se citace nejprve začíná názvem knihy. Název se píše kurzivou. Za názvem je tečka a následuje místo vydání a rok vydání. Stejně lze postupovat, jestliže jsou autoři více než tři. Avšak v případě, že se jedná o publikaci s více než třemi autory, kde je ve zdroji označen vedoucí autorského kolektivu (mohou být až tři), pak je vhodné jméno (jména) uvést. Při opětovném odkazu je nutno zkracovat. Je nutné dát si pozor na případné chyby. Zde patří mezi nejčastější skutečnost, že název publikace není kurzivou, nebo že dojde k přehození příjmení před jméno i v případě druhého (respektive třetího atd.) autora. V některém případě neznáme jméno autora, ale známe instituci, která daný dokument vydala. V tomto případě hovoříme o takzvaném institucionálním autorství. Pak se místo jména autora uvádí celý název instituce.

U časopisů se v řadě údajů postupuje podobně jako u sborníků periodického charakteru. Avšak pozor! V případě článků z časopisů se nepíše in:

Názvy známých časopisů lze v poznámkách zkracovat. U bakalářských prací (a všech vyšších akademických textů (např. disertací) je vhodné připojit k textu seznam zkratek, kde je titul rozepsán (příklad a). Pokud existuje oficiální zkratka, pak je nutno používat tuto a nevytvářet vlastní.

Jako v případě novin, také u časopisů existuje elektronická verze. U akademických časopisů je obvyklé, že elektronická verze je faksimile tištěné verze (oskenovaná nebo převedená jiným způsobem). V takovém případě uvádíme bibliografický údaj jako u tištěné verze (příklad b) s tím, že do závorek uvedeme základní internetovou adresu databáze (příklad c). Vypisování či kopírování celého odkazu na konkrétní článek není smysluplné, neboť přístupové kódy se velice často liší (jinými slovy: přístup na text z UP má jiný kód, nežli přístup na totožný článek z UK).

Elektronické verze časopisů jsou typické pro zahraniční (zvláště anglosaský) svět. Databáze těchto časopisů je v rámci UP dostupná na adrese (příklad d).

Pokud má časopis průběžné stránkování v celém ročníku, údaj o čísle časopisu není povinný. Pokud je ale časopis stránkován v každém čísle od stránky jedna, údaj o čísle je povinný. Stejně jako v případě sborníků nejčastěji pak dochází k chybám, že chybí uvozovky okolo názvu příspěvku, dochází k nejednotě v referenci o ročníku, číslu /například místo správného 4 (2) se neuvádí Vol. 4. Nr. 1 atd/.

U novinových článků se prakticky můžeme setkat se dvěma typy odkazů, které vyplývají z jejich povahy. Pokud máme přístupné noviny ve fyzické podobě, uvedeme v odkazu celé jméno autora. Mnoho novin má i své internetové stránky a mnoho článků je přístupno on-line. Zde postupujeme v zásadě jako u internetových zdrojů. Citace jsou stejné jako v případě odborných periodik.

V rámci vědeckého aparátu můžeme mluvit o pramenech a literatuře. V případě pramenů se obecně jedná o jedinečný nosič informací, který může mít řadu podob. Nejtypičtější jsou tzv. archivní prameny písemné povahy. Pramenem může ovšem být i zvukový, fotografický, filmový, elektronický, aj. záznam. Typologie pramenů je velmi rozsáhlá, od pramenů úřední provenience po soukromé písemnosti. Pramenem může za jistých okolností být také běžná kniha nebo článek (tato varianta bude popsána v rámci úvodu do studia). V soupisu zdrojů je nutné striktně odlišovat prameny od literatury. Rovněž můžeme hovořit i o „nevydaných pramenech“, což jsou obvykle zdroje, které jsou dostupné pouze v jednom exempláři, jsou opatrovány speciálními institucemi (nejčastěji archivy, muzei, sbírkami) a jejich studium podléhá jistým omezením: nelze je studovat mimo objekt uložení, volně kopírovat, zpřístupnění některých pramenů podléhá časovým lhůtám (např. do 50 let po smrti majitele/autora písemnosti). Práce s nevydanými prameny proto vyžaduje specifický studijní plán a přístup.

Místo uložení (název instituce). Při první zmínce se název instituce (nejčastěji archiv nebo muzeum) vypisuje celý, při dalších jen zkráceně. POZOR: Každá instituce má svou přesnou zkratku; dále uvádíme název fondu, popřípadě další zpřesňující informace (sbírku, soubor); číslo kartonu (kart.); inventární číslo (inv. č.); popisku složky

K pramenům (ale i literatuře; záleží na charakteru zdroje) mohou být rovněž zařazeny i informační zdroje uveřejněné na internetu. Při odkazu na informace z internetu je opět potřeba dbát na to, aby čtenář byl schopen daný údaj nalézt. Musí být tedy uvedeny všechny důležité detaily. Odkaz z internetu by měl obsahovat:

Umožňuje nalezení stránky prostřednictvím vyhledávačů (např.: www.google.com) v případě, že přímý odkaz na uvedený zdroj nefunguje

Internet nabízí multimediální zdroje, proto je vhodné uvést, že se jedná o jiný než textový záznam, např. záznam zvukový či obrazový: (online), (CD ROM), (databáze), (datový soubor), (DVD)

Zvláště pak u on-line novinových stránek, pokud odkazujeme na novinové články nebo časopisy. V některých případech datum zveřejnění není uvedeno (příklad b).

Je vhodné použít příkazu ctrl+c, ctrl+v /kopíruj - vlož/ a zkopírovat údaj přímo ze stavového řádku sítě internet; tím je omezena možnost překlepů.

Internetové stránky podléhají častým změnám; záznamy jsou doplňovány, odstraňovány, adresy stránek měněny a podobně. Proto je dobré připojit datum stažení. V případě internetových novin je postup stejný jako v případě novin klasických a není nutné uvádět kompletní adresu článku:

Častým pramenem může být i příspěvek z konference. Zde je nutno rozlišit, zda informaci získáme ze sborníku (tento příklad je pak rozebrán v části věnující se literatuře) nebo v mluvené podobě. Pokud se jedná o druhý případ, je nutné uvést celé jméno autora, rok, název příspěvku, název konference kde byl příspěvek přednesen, místo a datum přednesení příspěvku:

Soupis pramenů a literatury figuruje pod titulkem LITERATURA (psáno versálkami, bez tečky a dvojtečky za titulkem). V praxi se používá i titulek Seznam pramenů a literatury.

Je nutno uvést všechny potřebné údaje (jako v prvním odkazu). Všechny položky z časopisů a sborníků musí obsahovat rozmezí stran, studií, apod.). Norma nevyžaduje uvádění počtu stran u monografií, ale pro lepší orientaci je vhodnější jej uvést. Důležité je uvádění nakladatelství. Zatímco v poznámkovém aparátu vydavatele neuvádíme, v seznamu jej domácí i zahraniční autoři uvádějí. Vzhledem k relevanci při řazení údajů je nutno, aby nakladatelství figurovalo až po místu vydání. Je nutné, aby v seznamu figurovala křestní jména v plném znění, ne ve zkratce. V oddílu literatury bez dalšího vnitřního členění figuruje soupis knih-monografií, sborníků a statí ze sborníků. Je třeba rozlišovat, kdy je kniha (monografie) tištěným pramenem a patří do oddílu tištěné prameny. Do tištěných pramenů patří i memoáry. Uvedení každé položky v soupisu je ukončeno tečkou. Jména autorů knih píšeme versálkami, název kurzívou.